Historie plemene hovawart
Proč má název hovawart původ v středohornoněmeckém
Hova- (der Hof = dvůr) a -wart (der Wächter = strážce)
Strážit dvůr svého pána je tomuto plemeni opravdu vlastní a není třeba tuto vlohu nikterak posilovat.
Rytmistr von Stephanitz ve svém klasickém díle Der deutsche Schäferhund in Wort und Bild (Německý ovčák slovem i obrazem, 7.vydání, Jena 1923, Spolek pro německé ovčáky) napsal: "... hovawart ranného, hofwart pozdního středověku. Co měl tehdy na práci, je patrné z jeho jména. O službu na dvoře se patrně dělil také s Mistbellerem (doslova "pes štěkající na hnoji"), štěkavým malým stvořením z rodu psů rašelinných, jací se ještě dnes na vesnicích a malých městech s oblibou nesmyslně vrhají na nohy, zatímco rozumný hovawart stojí připravený k obraně a hlasitě varuje, zakročí však teprve tehdy, když to vyžaduje vážnost chvíle."
S tímto psem se setkáváme již ve starých středověkých dokumentech, kde se objevuje pod názvem Haus nebo Hofhund (Canis qui curtem defendit) ve Wemannském, a pod jménem hovawarth také v Bójském zákoně, zatímco ve spisech z 9. až 15.století bývá označován také jako Hofewart, Hofwart nebo Hofward. Na obrazech středověkých umělců dominují šlechtici se svými loveckými psy, někdy tam však jsou vyobrazeni i hrubí, středně velcí dlouhostrstí psi, kteří mezi lovecké psy evidentně nepatřili. Tito psi nejspíše odpovídali zmínkám ze starých spisů.
Fotografie psů typu hovawart existují z roku 1908, kdy je pořídil Bertram König, tedy otec zakladatele a tvůrce dnešní podoby plemene hovawart Kurta F. Königa. Ten považoval hovawarta za první stupeň zdomácnění (domestikace) vlka. Vycházel z toho, že někdy v šedém dávnověku si lidé u sebe nechávali a odchovávali vlčí mláďata. Když tato zvířata pohlavně dospěla, mohla se v důsledku nedostatečného výběru partnerů křížit jen se svými sourozenci. Z téhož důvodu se mohli také jejich potomci množit jen se svými příbuznými. Postupně se zvířata, která za takových podmínek vyrůstala pod lidskou ochranou, ve srovnání s divoce žijícími vlky měnila svým vnějším vzhledem i chováním. Možné negativní důsledky příbuzenské plemenitby, jako jsou snížená vitalita a kratší délka života, nehrály významnou roli. Naši předkové měli v tomto směru pramálo zábran: neživotaschopná zvířata putovala do hrnce na plotnu, a byla tak skutečně účinně vyloučena z dalšího podílu na rozmnožování. U vlka vedla taková opakující se příbuzenská plemenitba ke vzniku zavěšeného ucha, zkrácení čenichu, krotkosti, zachování štěněcí srsti až k dlouhosrstosti, k vytvoření různých barevných variet od světlé až po tmavou, k bezbarvým odznakům na hrudi a tlapkách, nebo dokonce ke skvrnitosti, k vysoce zvednutému ocasu, vydávání dětských zvuků atd.. Tato zkušenost a pozorování, že křížení potomci velkých starých rázů psů jsou často dlouhosrstí, středně velcí a se zavěšenýma ušima a že mívají dobře osrstěný, většinou vysoko nesený ocas a částečně se navzájem podobají jako sourozenci, vedla Königa k závěru, že psi s těmito znaky představují první, a tedy původní stupeň na cestě od vlka k domácímu psu, a proto musí odpovídat "hovawartovi" ze starých spisů.
Kurt F. König začal s plánovitým chovem hovawartů - on sám ho pokládal za rekonstrukci starého plemene - tím, že v odlehlých vesnicích Harzu, Schwarzwaldu a v jiných oblastech vyhledával psy s výše uvedenými znaky. S těmito psy, jakož i se psy podobnými hovawartům, kteří vyšli z křížení jiných plemen, dokázal König ve třech rekonstrukčních sériích (do roku 1914, od roku 1918 a od roku 1952), že je možné znovu získat psa, který by odpovídal hovawartovi ze starých pramenů. Důležitější než vnější vzhled však pro Königa byla povaha hovawarta. V souladu s tím, co uváděly staré spisy, měl hovawart vykonávat své ochranné a hlídací poslání díky svému přirozenému nadání a ne proto, že by ho to lidé naučili.
Ve starších knihách o psech, v dopisech a jiných dokumentech bývá K. F. König uváděn jako tvůrce hovawarta. Později mu však vedoucí představitelé RZV (Rassenzuchtverein für Hovawarthunde), především dlouholetý vedoucí plemenné knihy Horst Radam, tuto zásluhu nejen upírali, ale dokonce mu předhazovali, že si ji sám přisvojil. Ovšem - teoretické spisy o chovu hovawartů z té doby existují pouze od Königa. Ovšem - Königův vrh byl do plemenné knihy zaznamenán jako první. Ovšem - žádnému jinému chovateli se nepodařilo samostatně vyšlechtit hovawarta a König to během krátké doby dokázal třikrát. Ovšem - König byl až do oficiálního uznání plemene hovawart v roce 1936 hlavním poradcem chovu, což dokazuje, že měl základní ideu rekonstrukce hovawarta. K tomu se ještě pojí rozhořčení nad tím, že König si "recept" na rekonstrukci hovawarta ponechal jako tajemství sám pro sebe až do své smrti v roce 1975. Byl toho názoru, že chovatelé, kteří by lépe než on věděli, jaký by měl hovawart být, by také museli vědět, jak ho odchovat. To pochopitelně byla výzva k souboji, jíž se chopil zvláště Horst Radam (dlouholetý vedoucí plemenné knihy RZV). S velkou pílí sledoval zpět zápisy a linie, ale nakonec při počátečních zápisech z Königovy chovatelské stanice musel zůstat u dohadů, protože König tuto dokumentaci nezveřejnil.
Po dlouhém a úporném souboji angažovaných členů RZV byl vedle německého ovčáka, erdelteriéra, boxera, dobrmana, rotvajlera a velkého knírače uznán hovawart v roce 1964 za sedmé služební plemeno.